OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Jsem Meredyth

Hlad

7. února 2017 v 18:32 | Meredyth
Jsem Meredyth a občas někouřim.
Třeba teď.
Teď mam absťák.
A hlad.

Vyhodili mě z práce. To znamená, že moje příděly jsou mnohem menší. Dalo by se říct, že žádné. Čert se na mě nezlobí a o to víc se na sebe zlobim já. Měla jsem to vydržet, měla jsem sklonit hlavu a dělat, že neexistuju. Jenže to já neumim. Jasně, zastávam se dobrejch věcí. To je srdce, to mám zdravé. A rozum vlastně taky, jen se táhne daleko za srdcem. V rozhodující chvíli se nikdy neprojeví, až když je po všem.
Máme hlad. Čertovy příděly přijdou až koncem týdne. S těmi mými je to vě hvězdách. Lidé, kteří nepracují, dostávají bochník chleba na dobu neurčitou. Většinou tak týden, nebo dva. Ti, kteří nepracují, jsou vždycky na poslednim místě.
Všechno jídlo, co nám ještě zbývá se snažim nacpat Čertovi, aby se v práci nesložil. On se tomu ale brání. Prý musím taky něco jíst. Blbost. Nezasloužim si to.
Dnes jsem hledala práci. Mam pocit, že jsem prošla celou Prahu. Všude si berou pár dní na rozmyšlenou, nebo mi rovnou zabouchnou před nosem.
V rohu místnosti, za skříní jsem našla bonbón. Je tak rozteklý, že skoro nejde vyloupnout z obalu. Musel tam být několik let. S Čertem jen tak sedíme, mlčíme u ohně a společně ten bonbon cucáme. Nejprve jeden - výměna za pomoci polibku- a pak na chvíli druhý z nás. Usmíváme se. Zase bude dobře.

OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Knihy

8. ledna 2017 v 17:37 | Meredyth
Jsem Meredyth a nesnášim žlutou a miluju vínovou barvu.
Jsem Meredyth a mám radost.

Mám radost, protože dneska přivezli knížky. Ano, zní to romanticky, ale tak to není. Romantické to není zkrátka proto, že knížky nikdo nečete. Ne, skutečnost je mnohem prozaičtější, mnohem temnější a drsnější.
Jak to jen vysvětlit?
V téhle době lidi nečtou. Z části proto, že už si odvykly poslouchat příběhy. Znají jen zprávy.
A z části hlavně proto, že mají moc práce. Lidí není tolik, jako bývalo, ale přesto je potřeba zbrojit. Po tom, co se to stalo (a nikdo vlastně pořádně neví, co to bylo), se všechny státy na světě předhánějí ve zbrojení. Politici jsou toho názoru, že pokud se nedáme včas dohromady, ostatní si nás podají. Mimo jiné také proto, že jsme dost malý stát, ze všech stran docela na ráně. No dobře, po obvodu máme hory, to je výhoda, jak nám stále opakují. Jenže koho v této době zasatví hory?
Trochu mi to připomíná hru Dostihy a sázky, kterou jsme hráli jako malí. Teď je hra zrovna ve fázi, kdy se nakupují koně. A kdo tuto fázi zaspí, prostě už jen celý zbytek hry čeká, kdo a jak ho konečně dodělá.
Spousta lidí tedy vyrábí zbraně. Ale pak není dostatek lidí, kteří by vyráběli jiné věci. Obyčejné. Třeba toaletní papír. Ne, nesmějte se, mě to tak zábavné nepřipadá. Protože právě tohle je totiž ten důvod, proč nám přede dveřmi každou neděli přistane bedna knížek.
Lidi mě maj za šílenou. Na čtení nemá nikdo energii. Ani já kolikrát ne, ale je to způsob, jak se odtud dostat pryč. A já pryč potřebuju. S Čertem jsme se kvůli tomu mému knihomolectví párkrát rafli. To ale přestalo, když byl nemocný a já mu přečetla zaprášené, potrhané vydání Malého Prince. Znáte Malého prince?
I Čert se pak zamiloval do příběhů. Třeba teď má na nočním stolku Habibi od Craiga Thompsona. Čte pomalu, protože chodí od pondělí do pátku na dvanáct hodin denně do práce. Ale čte. A najednou je pro mě tak nějak opravdovější a je mi blíž. Máme společné tajemství. Oba čteme. Je to šílené.


Jsem Meredyth. Na dně bedny jsem našla tenkou knížku Groteska od Kurta Vonneguta. Nemůžu se dočkat, až se do ní začtu.

OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Cigarety

8. ledna 2017 v 11:27 | Meredyth
Jsem Meredyth a první den nekouřim.
Opět.

Včera jsme s Čertem našli pod postelí zapadlou flašku jakési lihoviny bez štítku. Matně si vzpomínám, že jí Čert dostal od starosty, za to, že mu přednostně rozchodil elektriku. Tenkrát jsme jí jen ochutnali a schovali pod postel na horší časy. A to bylo právě včera, protože k tomu, že netekla voda, ještě v noci vypnuli topení. Dali jsme si nejdřív jen panáka. Chutnal, jako desinfekce, ale zahřál. A nakonec jsme při svitu svíček tu láhev vyžahli celou. A já si řekla, že bych si mohla dát cigaretu... a pak další a nakonec ještě jednu. Takže mě teď fakt bolí hlava. Chci se ještě chvíli válet, ale musíme natahat sníh, abychom mohli umýt nádobí. Možná bych si mohla umýt i vlasy, pokud trochu zbyde.

Voda už teče. Ale není jí tolik, aby se s ní dalo plýtvat na mytí nádobí, nebo sebe.

OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Voda

7. ledna 2017 v 14:39 | Meredyth
Jsem Meredyth a už sedmý den nekouřim.
No dobře, tak dneska jsem si jednou potáhla.
A nechutnalo mi to.

Už od včerejšího odpoledne nám neteče voda. A já zrovna včera zapomněla udělat zásoby. Myslela jsem, že mě Čert roztrhne vejpůl, ale neudělal to. Nikdy se nezlobí dlouho. Spíš věnuje energii tomu, aby problém vyřešil.
Poslední dobou se to stává dost často. Přišly mrazy a potrubí praská. A není dostatek lidí, kteří by ho opravovali.
Příděl jsou čtyři litry vody na osobu denně. Člověk se z toho musí napít, uvařit si a pokud dlouho neprší, nebo nesněží, tak se i opláchnout. Takže každý den nám s Čertem vyteče z kohoutku osm litrů vody. Vystačíme s tím jen tak tak. Nejsme příliš voňaví a máme pořád tak trochu žízeň. Ale jsme stále naživu.
Jasně, voda se dá i koupit. Ale dva litry mají stejnou cenu, za jakou prodáte svůj denní příděl jídla.
Včera jsme se nakonec rozhodli, že zkusíme vydržet do dneška a budeme doufat, že to přes noc opraví. Ale neopravili.

Ráno jsem se probudila a měla jsem děsnou žízeň. Jazyk se mi lepil na patro. Byl potažený zaschlými lepkavými hleny. V puse jsem měla příšernou pachuť. Vyšla jsem ven před dům, jen v bílé noční košili. Ještě rozespalá jsem si klekla na zem. Dlaní jsem sebrala z kaluže škraloup ledu a pomalu ho rozpustila na jazyku. Pak jsem se přestala ovládat a začala pít přímo z louže, jako pes.
Když mě takhle viděl Čert, strašně se rozčílil. Chytl mě pod paží a škubnul se mnou nahoru tak prudce, až mi zakřupalo v zádech a zatočila se mi hlava. Strašně moc se bojí bakterií a podobných breberek, které nejsou vidět. Zlobil se, že už mi to vysvětloval snad milionkrát a já pak udělám něco takového. A já se mu snažila vysvětlit, že jsem měla žízeň a už jsem to nemohla vydržet.
Trochu se uklidnil. Zapálil si cigaretu a díval se na mě přes husté, černé obočí. Věděl, jak moc bych si chtěla zakouřit a zdálo se, že v tom viděl jakési zadostiučinění. Pak zahodil hořící nedopalek na zem a beze slova odešel brankou pryč. Ta žalostně zaskřípala, jak ho propouštěla z našeho světa.
Chtěla jsem za ním něco zakřičet, ale v krku se mi udělal knedlík a já ze sebe nedostala ani slovo. Chtěla jsem mu říct, aby nikam nechodil, že mám strach, ale nešlo to. Místo toho jsem se sehnula pro nedopalek a toužebně si potáhla. Chutnalo to jako spálené gumovky. Cigaretu jsem uhasila v kaluži vody a šla zpátky do domu. Byla jsem pořádně promrzlá, konečky prstů promodralé.
Čert se vrátil po třech hodinách se dvěma litry vody. Prodal svůj příděl jídla. Cestou neupil ani trošku. Choval se, jako by se nic nestalo, jako by žádná hádka nebyla. Byla jsem z toho trochu zmatená, ale s úlevou jsem přistoupila na jeho hru.

Sedíme spolu na gauči a tulíme se. Vodu pijeme slavnostně, ze starých oprýskaných skleniček na víno a díváme se do plamene svíčky.


OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Kdo jsem?

6. ledna 2017 v 19:43 | Meredyth
Jsem Meredyth a už šest dní nekouřim.
Jsem Meredyth a pořád nevím, co chci.
Jsem Meredyth a strašně ráda tvořim.
Jsem Mereyth a mám talent pro ničení.
Jsem Meredyth a nejsem odtud.

Jsem Meredyth a budu vám vyprávět.

Ve Vašem prostoru a čase bylo prý jednu dobu docela v módě psát si blog. Jakýsi výtažek z toho, kým člověk je. Nebo kým by chtěl být. Tam, odkud pocházím já, to v módě není. Málokoho totiž zajímá, co se vám honí hlavou. Všichni se musíme hlavně z plných sil snažit, aby nám z toho světa ještě něco zbylo. Je hodně těch, kteří se o to snaží. A pak asi ještě stokrát víc těch, kteří to řídí a dohlíží, aby se to dělalo správně.
Svět se zhroutil a z vlastního popela znovu povstal. Ráda bych ho přirovnala k fénixovi, ale momentálně připomíná jen malé, holé, ustrašené kuře špinavé od sazí.
Ale o tom až po tom.

OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX


 
 

Reklama


OXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX